Menu
News
Forum
Fans
Kontakty
Hry iPhone/iPad
5 Kouzelných Amuletů
Hry pro pc
Helga v nesnazích
5 Kouzelných Amuletů
Wilma Tetris
5 Vražedných Démonů
BookMania
Pět Kouzelných Amuletů - Román - Kapitola druhá PDF Tisk Email
Napsal uživatel jnsfbi   
Čtvrtek, 08 Prosinec 2005 10:50
autor: Tomáš Krajča


Kapitola druhá

      Jízdní posel Reginald Allot si zastínil oči a nevěřícně pohlédl před sebe do krajiny. Byl připraven na mnohá překvapení, která mu Elfie přichystá, ale že by se přímo před jeho očima začala měnit, to věru nečekal. Fascinovaně sledoval, kterak se cizokrajné plazivé rostliny s obrovskými duhovými květy proplétají košatými korunami neznámých stromů se stříbrnou a zlatou kůrou. Promnul si obočí a znovu zaostřil na čarovný les, jenž ho vítal na hranici vílí země. otorný medvěd, stále ještě ospale pátrající po malinách, ostružinách, či sladkém medu.

      Náhle postřehl v pohybech rostlin a barevných přechodů jistou pravidelnost, která ho znepokojila. Les jako by se stahoval sám do sebe, v marné snaze uniknout působení neznámé síly. Reginalda zaplavil tísnivý pocit.

      Po chvíli se oklepal a stále ještě znepokojen pobídl koně k vyššímu tempu. Kůň si odfrknul, vyčítavě pohlédl na otravnou zátěž na svých zádech a začal klusat rychleji. Reginald zabořil zrak do jeho poskakující hřívy a v následujících chvílích ho obavy o osud vlastní, nepřetržitým cestováním těžce zkoušené zadnice zbavily veškerých ostatních starostí.

Jestli si teď neodpočinu, tak mi vážně asi upadne prdel, Kastore," promluvil o pár desítek minut později ke svému koni, "musíme na chvíli zastavit."

"Jestli si na mě ten otravnej slon ještě jednou sedne, přijdu asi vážně o záda," pomyslel si kůň, ale vážné mezidruhové komunikační nedostatky způsobily, že nedošlo k poměřování vzájemně způsobených bolestí a ústrků.

Reginald prohlédl okolí a jeho pohled padl na lesní palouk jako dělaný k tomu, aby se na něm cestováním znavený člověk natáhl a na hodinku či dvě si zdříml. Polštáře měkkého mechu lákaly k skoku plavmo více než postel s nebesy a příjemná vůně čerstvé pryskyřice dokonávala obrázek přírodní idyly. Posel sundal svému jezdeckému zvířeti sedlo a přivázal ho ke stromu přímo do hustého porostu čerstvé, šavnaté trávy, načež se s labužnickým výrazem ve tváři rozvalil přímo na zelené lesní matraci…

Na svůj hluboký spánek byl Reginald Allot vždy pyšný. Chlubíval se přátelům, že ho neprobudil řev vlastních děcek v nepatřičných nočních hodinách, hluk hospody, v níž vyhledával azyl na četných cestách, ba ani sousedovo dovádění se zaměstnankyněmi hampejzu U růžového poupěte. Někteří jeho schopnost usnout kdekoliv a nenechat se probudit, dokud to není v jeho vlastním zájmu, upřímně obdivovali a záviděli. Jiné přiváděla k nepříčetnosti a přirovnávání k dudkovi, pařezu, či dubovému polenu jim sloužilo jen jako slaboučká katarze vzteku vyvolaného marnou snahou vytáhnout Reginalda z postele. Poslední skupina se vyznačovala též pravidelným opakováním zlomyslného tvrzení, že se královskému kurýrovi tato pochybná výhoda stane jednoho krásného dne osudnou. A nebyli daleko od pravdy…

Reginald Allot usnul s pevnou touhou nejméně dvě hodiny zůstat v lahodném stavu dřímoty. Nehodlal se otravovat žádnými rušivými elementy, lesními zvuky, divokými zvířaty či loupežníky: rozhodl se, že si pospí - a běda tomu, kdo by měl zájem na to ho budit.

Nezvedl tak víčka ve chvíli, kdy mu na nose přistála moucha. Neprocitl, když jeho kůň divoce zařehtal, začal kopat kolem sebe a zuřivě bojovat o svobodu v sevření divoce rostoucích šlahounů trávy, jež se mu pnuly kolem svalnatých nohou. A neprobudil se ani ve chvíli, kdy se nad ním samým uzavřela mechová mohyla a zamezila vzduchu v přístupu k jeho dýchacím orgánům.

Pokud Reginald Allot vynikal krom své nechuti k probouzení ještě něčím, byla to tvrdohlavost. Slouží mu ke cti, že si obě výjimečné povahové vlastnosti uchoval až do samotného konce. Udusil se v poklidu, ve spánku.



      "Lindo, musíme si pořádně promluvit," řekla Twelga a sedě v křesle, zkřížila ruce na klíně.

"Ano, mami."

"Ano, dítě, to je první věc, kterou se musíš dozvědět."

"Myslíš to, že nejsi moje opravdová maminka?" přerušila ji Linda.

"Cože? Lindo? Nepopírám, že je to pravda, ale jak jsi na to přišla?" ozvala se překvapeně Twelga.

"Mohla bych říct, že jsem si všimla, jak mě sleduješ a zkoumáš. Že mě zarazilo, jak si nejsme skoro v ničem podobné. Že jsem tě slyšela něco si po večerech mumlat, nebo mluvit ze spaní. Ale ve skutečnosti vím od samého začátku, že nejsi moje pravá matka."

"Jak?"

"Pamatuji si její tvář, její ruce, její vůni a teplo její kůže. Někdy se mi o ní zdá, skoro se jí dotýkám, vidím ji a vím, kdo to je - bez nejmenších pochybností."

"Kdo to je? Jak vypadá? Mluv!"

"Ty to nevíš? Ale vždy jsi kouzelnice, můžeš vědět všechno."

"Nevím, Lindo. Zkoušela jsem zjistit, kdo je tvá matka, ale moje kouzla na to nestačí. Tu informaci chrání bariéry nepředstavitelné síly. Nedovedu se přes ně dostat. Ale zdá se, že ty můžeš. Pověz mi, kdo to je?"

"Já nevím! Vidím ji, vím, že je to moje matka. Má krásnou, kulatou tvář a dlouhé, hnědé vlasy. Má na sobě zlatou čelenku s krásnými fialovými květy. A vždycky se na mě tak smutně dívá, pláče, je mi jí hrozně líto."

"Nevíš, kdo by to mohl být?"

"Omlouvám se, ale opravdu ne. V těch snech se nic neříká, vidím jen ji, dívám se na ni z kolíbky a ona se zase dívá na mě a pláče, hrozně pláče…"

"Nic víc? Nevíš, nebo si nepamatuješ?"

"Jaký je v tom rozdíl? Nevím…"

"A… tvůj otec se tam neobjevuje?"

"Ne," sklopila Linda smutně oči. "Tatínek ne.."

"Víš, co si myslím? To, o čem se ti zdá, jsou zafixované vzpomínky z raného dětství. Našla jsem tě jako nemluvně, ale nějakou dobu jsi zřejmě s rodiči strávila. Většina lidí takové vzpomínky má, pár neurčitých obrazů. Tobě se tak často a s takovou silou vybavují asi proto, že na rodiče hodně myslíš…"

"Ale proč nevidím tátu? Myslím na něj mnohem víc než na maminku…"

"Nevím, Lindo. Ale je docela obvyklé, že nejranější vzpomínky patří matce: nezapomeň - jako první se tě dotkla, starala se o tebe, kojila tě…"

"Ale proč mě nechala? Co se se mnou dělo, než jsem se dostala k tobě?"

"Víš, Lindo, to bylo tak… bylo malebné podzimní ráno. Lesem probleskovaly nesmělé paprsky ještě rudého slunce…"



      Přímořské městečko Gadmore rozhodně nebylo centrem společenského života.

"To je ale zatracená díra," charakterizoval jeho pozici výstižněji Ignác Faltus a s těmito slovy se otočil na svého společníka, mladého kouzelníka Tveirana.

"Musíš se pořád vyjadřovat jako totální buran?" zakroutil hlavou. "Mně se tu celkem líbí."

"Co tu vůbec je tak zvláštního, že tě sem přidělili?"

"O lidi tady tolik nejde. Nemůžu ti říct všechno, Ignáci, nicméně důležité je, že Gadmore je z lidských sídel nejblíž hlavnímu městu podmořské říše."

"Cože? Ty budeš makat pro Neptuna?"

"Promiň, vážně nesmím říct, o co tady jde. Ale jsem ti vděčný, žes mi ukázal cestu. Předpokládám, že se asi dlouho nezdržíš."

"Po pravdě řečeno, hodlám z týhle zadnice světa frknout jak nejrychlejc to bude možný. Představ si, v tomhle městě mají jenom jednu hospodu a žádnej bordel - copak to je nějaká civilizace?"

"Zdá se, že sis nevypěstoval moc vřelý vztah k místu, kde ses narodil…"

"Div se..." řekl o poznání tišeji Ignác a pohroužil se do vzpomínek…



      "Ignáci! Ty jeden lenochode! Jaktožes neposekal dříví? Já ti dám! Pojď sem, ty zmetku!"

"Cože? Jak nemocnej? Já ti ty výmysly vyženu z kožichu! Půjdeš pěkně se mnou na pole. Musíš se učit pracovat, ruce máš jak ňáký princátko. Tak dělej, šmejde!"

"Èíst? Èíst? Na co to může poctivýmu člověku bejt, to teda nevim. Zato ale vim, že ty se to učit rozhodně nebudeš. Pamatuj si, jestli tě ještě jednou přistihnu s nějakou zatracenou knihou, dostaneš takovej nářez, že z tebe budou lítat vnitřnosti! Rozumíš?

!?" "Ignáci! Na pole! Dělat, dělat! Nebudu trpět žádný ulejvání! Ne, nebudeš mi dělat ostudu. Žádnej zaklínač z tebe nebudu, to ti můžu zaručit. Těmahle rukama, touhle rákoskou, kůže líná. Můj táta makal na poli, můj děda makal na poli, děda mýho dědy makal na poli a ty před nima jakbysmet. A můj syn nebude, sakra, taky dělat nikde jinde, než na poli, to ti říkám rovnou!"

Utekl jsem. Ano. A kdo mi může vyčítat, že nemám rád kraj, kde se mě mý zasraný rodiče pokusili zabít prací na poli, na kterou jsem byl moc malej, slabej a hlavně - chytrej?



      "Ignáci? Co je?"

"Nic, jenom jsem se zamyslel… Myslíš, že už bych to moh votočit, Tveirane?"

"Určitě, jestli už se ti dál nechce. Díky za doprovod."

"Není zač, Tveirane, udělal jsem to rád."

"Ale je, je zač. Opravdu ti děkuji, Ignáci. Vím, co to pro tebe znamenalo, vrátit se zase sem. Měj se dobře."

On to opravdu ví, zatraceně, pomyslel si Ignác. To nejsou fráze - a přitom on nic podobného nezažil, ani nemohl. Překvapuješ mě, příteli Tveirane. Je v tobě víc, než možná sám tušíš.

Ano, pochopil jsi, pomyslel si v tutéž chvíli Tveiran. Snad ti to pomůže. Vě mně je opravdu víc, než se zdá.

Jeho prsty zajely pod nachově modrou košili a pevně sevřely krásný drahokam, velký, mnohafasetový, zářivý kámen barvy mořské vody za slunečného dne. Kouzelný amulet pulzoval, jak se blížil živlu, s nímž byl svázán, a jeho energie a moc prudce sílila.

Vykonám tady velké věci, pomyslel si v náhlém opojení moci Tveiran.



      Jakubovi z Henseltu jeho prohnaná lest málem vyšla. Jeho vůz už projížděl branou, když z hloučku hrajících si dětí vyrazil hadrový míč, zboku narazil do vysoko navršené hromady zboží - a prozradil tak neumělý úkryt.

"Hej! Hej! To je on!" ozvalo se z přihlížející hlídky.

Jakub neměl ani čas na to ulevit si nějakou obzvláště sprostou nadávkou. Než stačil vyhrabat svoje dlouhé nohy zpod nánosů oblečení, leželi na něm dva zbrojnoši a třetí mu rval vší silou ruce za záda, až mu málem vykloubil obě ramena.

"Ale, ale, panu minstrelovi se už u nás nelíbí? Ale přece byste od nás tak rychle neutíkal, milý Giacomo… Víte, kolik lidí ještě svým zpěvem potěšíte? Pán si jistě přijde s radostí poslechnout, jak natáhnete ten svůj slavičí hlásek na mučidlech…" posmíval se strážný.

"Parchanti," řekl Jakub. Za tuto nadávku byl odměněn ráznou ránou přímo do obličeje. Další, kterou měl již na jazyku, si rozmyslel.





Aktualizováno Čtvrtek, 08 Prosinec 2005 15:26
 
Anketa
Těšíte se na Helgu v Nesnázích?
 
Výběr jazyka
Čeština (Česká republika)English (United Kingdom)
Nové komentáře
  • Článok nie je zlý. Prídem sem častejšie Více...
    27.09.15 01:02
    Od healthraport.sk
  • Is this game still available on iTunes? I could no... Více...
    04.08.15 11:34
    Od Daniel Sobe
  • I could not find the game in itunes anymore. Is it... Více...
    27.07.15 11:29
    Od hcdaniel
WME engine
Banner